HRoror. Silvestrovská povídka pro všechny statečné HRisty

„Aleš Hron neměl svůj den. Pročítal se životopisy uchazečů a přepadala ho marnost…“ Tak začíná povídka Ivana Adamoviče, ve které si zkusíme představit, co by se dělo, kdyby lidé získávali práci úplně jinak, než jak to funguje v našem světě. Přejeme příjemné a zábavné čtení!

Sci-fi povídka pro všechny HRisty

Zdravotní sestřička. Provozní restaurace. Švec. Čerstvě vystudovaný kulturní antropolog. Učitelka z mateřské, které právě skončila mateřská. Opravdu si všichni tihle lidé myslí, že zvládnou práci obchoďáka s inzercí? Navíc seniorní pozici? Dřív taková cévéčka vracel s průvodními dopisy, v nichž se snažil o nenápadnou ironii, ale zdálo se mu, že zůstala nepochopena. Dnes už měl na komunikaci s těmihle případy robota.

Popravdě čím dál víc měl pocit, že celou jeho práci by zvládl jen dobře nakonfigurovaný robot. K čemu tady vůbec sedí? Proč tu mrhá svým časem? A cítí se vyhořele jako svíčka z loňských Vánoc? Copak nic jiného neumí?

Potřeboval na vzduch, projít se.

Zastavil se až uprostřed firemního parkoviště a sáhl po mobilu, protože uslyšel pípnutí přijaté zprávy. Automobil, který do něj nacouval, tak neměl šanci vidět. Něco mu podtrhlo zem pod nohama a pak necítil nic.

K vědomí přišel na nemocničním lůžku a nic moc si nepamatoval. Bolela ho hlava a v zorném poli měl jen postupně se zaostřující postavu sestřičky, která mu cosi montovala nad postelí. Pak se mu zase vědomí rozmlžilo, dokud ho neprobudil čísi řev.

„Proboha sestro, co jste to udělala?“ Teď se nad ním skláněly dvě postavy a znovu mu něco kutily nad hlavou. „Říkal jsem vám, dejte mu fýzák na zavodnění,“ ječel mužský hlas, „a vy mu tam místo toho napíchnete krevní konzervu? Co vás na zdrávce učili, krucinál?“

„Já nemám zdrávku, jen kurs mladého zdravotníka,“ hlesla sestra. „Původně jsem tu dělala svačinářku a myslela jsem, že…“

„Nemyslete a vypadněte,“ syknul doktor.

Nemocniční právník se dostavil hned druhý den a byl samý úsměv a zdvořilost. „Drobná nehoda, která jistě nebude mít vliv na vaše zdraví, pane Hrone,“ drmolil vemlouvavě. „Jistě ani na váš pracovní výkon. Co je vlastně vaším povoláním?“

„Pracuju v HR.“

„Co prosím?“

„Lidské zdroje.“

Právník se zatvářil zmateně. „To je nějaký… lidskoprávní aktivismus?“

Aleši Hronovi už docházela trpělivost. „Jsem personalista!“

„Ach rozumím, koordinujete personál v nějaké restauraci. To může být náročné, raději si u nás ještě poležte.“

Personalista Hron si poležet nechtěl. Naopak podepsal revers a jeho první cesta vedla do práce. Neměl u sebe mobil a děsil se, co všechno teď kvůli jeho absenci hoří. Jenže své rodné město ne a ne poznat. Bylo podobné, ale nebylo stejné. Některé známé domy byly na svém místě, ale mezi nimi přibyly jiné, které viděl poprvé. Přece byl v nemocnici jen pár dní! Chtěl si koupit cigarety, ale v trafice nepoznával ani jeden druh. Něco bylo špatně.

Byl už ve dveřích z obchodu, ale zarazil ho něčí výkřik. A pak už jen sledoval, jak se nároží domu naproti přes ulici za mohutného rachotu a oblaků prachu zřítilo k zemi. Uskočil zpátky do krámu.

Prodavač jen povytáhl obočí a zavrtěl hlavou. „Další bum bác,“ říkal si jakoby spíš pro sebe. „A já si říkal, že to mají nakřivo jak turecká šavle. Amatéři…“

„To se děje často?“ zajímal se Aleš Hron.

„Jistě, jakmile se začalo víc stavět. Nemají dost projektantů. Tohle dělali nějací diletanti.“

„Hm, copak vy tomu rozumíte?“

„Náhodou jsem stavební inženýr, milej pane.“

„A co děláte tady?“

„Nevidíte? Prodávám noviny a cigarety. Ještě něco?“

Třikrát zabloudil, než našel vydavatelství, kde pracoval. Jenže jeho název zněl trochu jinak a žádné personální oddělení tu podle vrátného nesídlilo. Možná se mi tím nárazem něco porouchalo v hlavě, zvažoval Aleš. Tu druhou možnost odmítal vzít na vědomí.

Vytáhl z kapsy balíček cigaret, podstrčil ho vrátnému a poprosil ho, jestli by si mohl na chvíli sednout k jeho počítači. Mohl. Zadal jména několika kolegů ředitelkou počínaje. Google nic. On to vlastně nebyl Google, ale jakýsi Bidaa. Zkusil své jméno. Aleš Hron. Nic. A přitom věděl, že přinejmenším na LinkedInu… moment… LinkedIn neexistoval! Alespoň ne na původní webové adrese, jak ji znal. Něco je hodně, hodně špatně. Zkusil ještě jednou vyhledat své oddělení, ale ukázalo se, že vyhledávač nezná ani zkratku HR. Tedy znal ji, ale nabízel jen Hard Rock (hudba), Home Run (baseball) nebo HR jako zkratku Chorvatska.

Aleš vyšel ven a musel to rozchodit. Cosi hrůzostrašného se mu začalo rodit v hlavě. Tak moment. Nic tu pořádně nefunguje. Jeho práce zmizela. Co to všechno znamená? Jako kluk četl knihu od H. G. Wellse Lidé jako bozi. Hrdinové se v ní dostali do paralelního světa, který byl v mnohém, ale ne ve všem podobný tomu jejich. Co když se i on ocitl po úrazu hlavy ve světě, kde nikdo nevymyslel personalistiku? Bleskl mu hlavou film Yesterday, jehož hlavní postava se dostane do světa, v němž neexistovali Beatles. A začne se docela slušně živit „skládáním“ jejich songů.

Co kdybych já vymyslel… obor personalistika? Až se mu zamotala hlava z těch možností.

Svět by začal fungovat, svou práci by dělali odborníci, a ne amatéři, protože by prošli regulérním výběrovým řízením. Stal by se tady bohem!

Naskočil do tramvaje, ani nevěděl, kam má namířeno. Tramvaj zrychlovala, a když minula bez zpomalení dvě zastávky, začaly se ozývat nespokojené výkřiky cestujících. Vtom se otevřely dveře od řidičovy kabiny, vykoukl z nich bledý mladík a s úzkostí v hlase zavolal: „Nic mi tu nefunguje! Netušíte někdo, kde je v kabině záchranná brzda? Jsem tu nový!“

Odpovědi se už nedočkal. Tramvaj vylétla v zatáčce z kolejí, všemi to smýklo do strany a pak náraz a tma.

Aleš Hron se začal pomalu sbírat ze země a rozhlížel se, jak dopadl vůz a ostatní cestující. Jenže nebyl na ulici a tramvaj také nikde. Klečel na asfaltu firemního parkoviště, těsně u něj stálo auto s ještě běžícím motorem a na nohy mu pomáhal vyplašený kolega Honza Sochor.

„Sakra, to byla ale šlupka. Aleši, promiň. Jsi v pořádku? Viď, že jsi v pořádku? Moc se omlouvám, vůbec jsem tě v zrcátku neviděl…“

Aleš Hron se prohmatal, zlomeného nic neměl. Na hlavě to asi skončí obyčejnou boulí. Byl v pořádku. Zašilhal na Honzu a pro kontrolu se zeptal: „Znáš Beatles?“

Ivan Adamovič
Publicista, novinář, spisovatel a editor, zejména science fiction literatury. Jeden ze zakladatelů a dlouholetý redaktor sci-fi měsíčníku Ikarie v naší povídce pro magazín LMC popisuje paralelní svět, v němž nebylo vynalezeno HR.
 
Sdílejte