Štěstí především není něco, co vám může doručit někdo jiný, ale vytváříme si ho každý sám. Je to nějaký vnitřní stav. A ten může pro každého znamenat něco jiného.

Mojí náplní práce je propojovat lidi, pomáhám zlepšovat komunikaci ve firmě, aby všechno šlapalo. Když se lidé berou jen jako kolegové a neřeší nic než práci, je to takové studené. Takže součástí mé pozice je vnášet do pracovního prostředí lidskost.

Nejsem zapojená do produktových věcí, takže si držím odstup a dokážu vnímat atmosféru, která ve firmě je. Většinou vycítím, že se něco děje a pracuju s tím. Má pozice není jen o tom, že bych sama něco vytvářela a vymýšlela, ale je o spolupráci celého týmu. Vyslechnu lidi, zapojím je, ale také je podporuji, aby se nikdo nebál cokoli říct a s čímkoli přijít. Občas je potřeba ukázat i jiný úhel pohledu, aby lidé pochopili, proč došlo k nějakému rozhodnutí.

Prvních několik měsíců jsem si mapovala terén a zjišťovala, jak to chodí. Nejhorší totiž je, když přijde manažer do firmy, ani se nerozkouká a začne dělat změny. Pro mě znamenal začátek především poznávání lidi – chtěla jsem zjistit, jak kdo funguje, získat si jejich důvěru a ukázat jim, že mohou bez obav říkat svoje názory. U některých to trvalo tři měsíce, u jiných třeba i rok, než se otrkali a uvědomili si, že když řeknou svůj názor, nebudou po zásluze potrestáni, ale budou vyslyšeni.

Důležitá je empatie, bez dobrého vztahu k lidem se vám dařit nebude. Troufnu si říct, že jsou klíčové i zkušenosti a mít něco odžitého. To mi hodně pomohlo, abych mohla s lidmi mluvit a poradit jim v různých situacích.

Někdy ano. Domluvili jsme se na tom s některými vedoucími týmu a teď i s novou HR šéfkou. Je to důležité – uchazeč si mě bude pamatovat už z pohovoru a po nástupu pozná známou tvář. Snadněji potom také získám jeho důvěru a představím mu svoji roli. Moje přítomnost je důležitá i proto, abych odhadla, zda zapadne do firemní kultury.

Jeho žebříček hodnot zkoumáme pomocí testu už po prvním kole pohovoru. Já konkrétně potom pokládám atypické otázky. Neptám se na to, kde se uchazeč vidí za 5 let. Mám spíš lidštější přístup a zajímá mě, jak člověk zareaguje na různé situace. Díky tomu vidím, co má naučené a co je skutečné a spontánní.

Baví mě položit otázku, kterou nikdo nečeká a sledovat, jak se s tím člověk popere. Je to intuitivní – když cítím, že atmosféra houstne a je potřeba ji rozbít, tak se s vážným výrazem zeptám: Jaká je vaše nejoblíbenější písnička od Karla Gotta? Snažím se tak odlehčit atmosféru a uvolnit napětí.

Ne. Já to v životě mám nastavené tak, že jsem nikdy neměla jasně daný kariérní cíl. Už na základce jsem ale byla vrba a záleželo mi na tom, jak funguje kolektiv.

Všechno možné. Jsem hodně kreativní člověk, takže jsem pracovala i v reklamní agentuře. Skutečná škola života ale přišla v zahraničí. Konkrétně v Hard Rock Casinu. Byl zde jiný přístup vedení.

Hodně jsem se tam naučila o lidech. Pracovala jsem jako krupiérka – u toho moc nemluvíte, ale sledujete lidi a jejich povahy. A vůbec principy řeči těla. Tam jsem tohle všechno nasála. Navíc jsem po práci pro kolegy organizovala různé akce. Mám to v povaze.

Asi největší akce, na kterou jsem opravdu hrdá, je naše Mission Possible – chodíme společně darovat krev. To byla i moje propustka do IReSoftu, kdy jsem měla vypracovat návrh na to, jak zapojit lidi a všechno rozproudit.

Snažím se je tím moc nepřehlcovat, poslouchám rytmus firmy a lidí. Organizovali jsme tzv. Dobroden, kdy jsme vyjeli se seniory ven. Bylo to skvělé, ale pro některé lidi to bylo až moc velké sousto. Teď už vím, že na ně nemůžu tlačit. A hlavně nechci akce předkládat jako povinnost. Je potřeba najít nějaký balanc, vnímat odlišnosti jednotlivých lidí a vyslechnout jejich potřeby.

Říká se o mně, že jsem taková všudezdejší. Máme ve firmě dvě patra, jedno je více obchodní a druhé vývojové. Asi před půl rokem jsme se s vedoucím vývoje domluvili, že každou středu a čtvrtek budu sedět ve druhém patře u týmu vývoje a technické podpory a zbytek týdne na svém místě v pátém patře u týmu Back Office – aby to bylo vyvážené. Skutečně jsem začala mnohem víc vnímat, co trápí lidi v různých týmech. A můžu se věnovat každému.

Je to hodně různé a někdy se to může týkat i osobního života. Když jsem nastoupila, měli jsme tu třeba kolegu, který byl pořád v práci. Věděla jsem, že kvůli tomu zanedbává rodinu, tak jsem mu dala výzvu, aby doma trávil více času. Vyrobila jsem pro něj hrací desku, na které si figurku posouval vpřed k cíli za každou večeři s manželkou nebo za každou hodinu hraní se synem.

Další kolega byl neustále u počítače a zapomínal na pitný režim. Dala jsem mu džbán s vodou, nakreslila na něj rysky a čísla – aby věděl, kolik má vypít každou hodinu. To jsou takové drobnosti, ale je potřeba se o lidi starat. Nejde o formu, kterou zvolím, ale hlavně o to uvědomění.

Nikdy nezaručíte, že budou všichni za všech okolností spokojení. Ale s dobrou náladou a úsměvem se vždy pracuje lépe. Pamatuji si dobu, kdy tu panovala špatná nálada. Říkala jsem si, že s tím musím něco udělat. Víte, jak jste si dříve ze spodní části papírového inzerátu mohli odtrhnout papírek s telefonním číslem? Stejně tak jsem vytvořila papír, kde bylo napsané: Den na pytel? Tady je úsměv bez námahy. A na jednotlivé nastříhané lístečky jsem nakreslila smajlíky. Bylo to neuvěřitelné, ale během jednoho dne všechny zmizely. I takové věci pomáhají.

Ano, pořád. Věřím, že je všechno propojené, takže i k pracovnímu životu ten osobní prostě patří. Ráda každého vyslechnu, ale už se snažím do toho tolik neponořit. Ze začátku mě to hodně trápilo. Bylo období, kdy jsem tomu dávala strašně moc, brala jsem problémy ostatních na sebe a cítila jsem, že bych tímto tempem nemohla pokračovat dlouhodobě.

Už jsem se s tím naučila pracovat, je k tomu potřeba hodně sebereflexe. Uvědomila jsem si, že nemůžu ze sebe vydávat tolik a musím taky někde čerpat. Je to stejné jako v letadle – taky musíte nejdřív nasadit masku sobě, abyste mohli pomáhat ostatním. S určitým nastavením hranic mi pomohl osobní kouč nebo třeba to, že se scházím se skupinou dalších happiness manažerů z Česka – máme prostor si o všem promluvit a vždycky mě to nabije energií.

Ředitel firmy Jirka má rád fakta, data a analýzu. Já jsem spíše pocitový člověk. Proto jsme hledali zlatou střední cestu. Občas jsme poslali lidem rychlý dotazník, ale nic dlouhého. Kdybychom to nějak měřili a zkoumali, tak bychom dle mého názoru to „štěstí” zabili, protože bychom dělali něco nepřirozeného.

Věřím, že v každé firmě si můžete vytvořit oázu klidu a spokojenosti. Mým snem je, aby tuhle firemní kulturu v Česku měl jednou úplně každý.