Začneme rovnou vysokým stupněm trapnosti. Podle zkušeností nejmladší generace zaměstnanců sem spadají ti, kteří chtějí působit jako sebevědomí světáci, ale ve výsledku budí (přinejmenším) rozpaky. Jak popisuje pětadvacetiletá Alena:
„Na pohovoru mě uvítal chlapík, jak se ukázalo můj potenciální nadřízený, slovy – můžeme si tykat, jo? Pak se naproti mně rozvalil do křesílka, zvážněl a řekl: „Takže ty tady chceš pracovat, jo? Tak se mi prodej.” Vzhledem k tomu, že jsem se hlásila na lektorskou pozici do jazykovky, přišlo mi to celé hodně mimo.“
Do podobného šuplíku jako žoviální vlci, patří i pokladači rádoby chytrých otázek. Ty však mileniálům, pokud tedy zrovna nebojují v šestém kole pohovoru v Google, připadají spíš legrační. Jak říká Jura, který se ve 23 letech hlásil na marketingovou pozici do velkého obchodního řetězce:
„Mimo jiné se mě ptali, k jakému zvířeti bych přirovnal svou osobnost. Moc jsem si s tím nevěděl rady, tak jsem odpověděl, že asi k mývalovi, protože si dokáže poradit v každé situaci, i když třeba musí sníst párek z popelnice. Už se nikdy neozvali.“
Jestli něco mileniála spolehlivě odradí, tak je to jakákoliv levárna – ať už zamýšlená, nebo nechtěná. Svými rozpaky kategorii fejků přibližuje čerstvý třicátník Vojta:
„Před pár lety jsem se hlásil do celkem známé reklamky, která navenek působila jako hrozně přátelské místo. Pohovor šel fajn, vedla ho fakt profesionálně externí personalistka. Trapas ale přišel ve chvíli, kdy mě po jeho konci s úsměvem vybídla, jestli si nechci prohlédnout prostředí a možné kolegy. Za dveřmi čekaly poloprázdné kancly, kde se na mě mlčky otočilo pár evidentně zpruzelých obličejů. To mi přišlo dost blbé, vzhledem k tomu, že to byl v podstatě jediný autentický kontakt s firmou.“
Tahle kategorie nemůže chybět. Populární otázkou kde se vidíte za [dosaďte libovolný počet let] se u mileniála celkem spolehlivě pohřbíte. Jak komentuje absolventka Nikola:
„Je totální bullshit ptát se na to někoho, kdo má za sebou první větší práci, a ještě navíc ženy. Já se třeba vidím jako pracující máma, ale naprosté většině zaměstnavatelů nemůžu narovinu říct, že děti plánuju. Přece se na sny a cíle dá zeptat i jinak, než aby to působilo jako rada z vygoogleného článku top otázek na pohovor.“
Scénu jako z výběrového řízení na tajemníka Interpolu popisuje Alžběta, která při hledání pozice juniorní bankovní analytičky narazila na zástupce kategorie Staré školy:
„Přivítala mě odměřená skupina pěti lidí. Předem jsem samozřejmě netušila, že osazenstvo bude tak početné. Pohovor zahájila zástupkyně HR, kdy do ticha položila otázku: ‚Tak tedy co o této pracovní pozici víte?‘ Celou dobu jsem se pak už cítila jako při zkoušení u státnic.“
Peloton trapnosti uzavírá kategorie otázek zaměřených na pracovitost uchazeče. Z pohledu zaměstnavatele možná i racionální dotazy totiž mileniál vnímá jako úplně mimózní. Šestadvacetiletá Petra slyšela na pohovorech na různé pozice variaci na totéž:
„Trapné jsou otázky typu: jste ochotná dělat přesčasy? To sice jsem – když to má smysl – ale když se mě někdo zeptá takhle, a ještě dodá, že jsou neplacený, tak mizím. Chci mít work-life balance a považuju za samozřejmé, že to bude zaměstnavatel respektovat.“