Lidi nejsou zvyklí, že s nimi někdo ve firmách mluví na rovinu

Foto: Václav Jedlička

Trenérů, koučů, školitelů a dalších zlepšovatelů osobností je dnes dvanáct do tuctu. Pavel Moric se ale z přeplněného davu vymyká. Nejen proto, že je sedminásobný mistr republiky v karate. Odlišuje ho především přístup. Zatímco rychlopečení koučové vás zahrnou hromadou naučených frází, Pavel je nekompromisně upřímný a otevřený. Jak tvrdí, klientelu zahrnující znuděné milionáře, sportovní reprezentanty i majitele nevěstinců by ani jinak ukoučovat nešlo.

Osobní rozvoj je takové čarovné spojení, na které dnes každý slyší a leccos se pod něj schová…

Jak říkáte – je teď hrozně v kurzu. Každý je kouč. Ale málokdo si do osobního rozvoje přináší nějakou konkrétní životní zkušenost. Přitom osobní zkušenost je přesně to, čeho si v oblasti rozvoje nejvíc vážím. Nic člověka nedokáže posunout dopředu tak jako reálný prožitek. Byť by byl sebevíc nepříjemný. Prožil jsem si pobyt na poušti, kdy nás odvezli 160 kilometrů hluboko do Sahary a museli jsme se pěšky dostat zpátky. Denně jsme našlapali 25 kilometrů krajinou, kde není nic než písek. V takové krajině ustanou všechny vnější podněty a vy se začnete nořit čím dál tím víc do sebe. Začnete si uvědomovat, co je reálné a co je jen hra. V čem se přeceňujete a co naopak zanedbáváte. Komu a čemu ubližujete. Jak se chováte k planetě. Kdo vlastně jste.

Co to vlastně osobní rozvoj je?

Řeknu vám, co osobní rozvoj není. Není to osobní úspěch. Traumata a zasuté vzpomínky z dětství z nás nezmizí tím, že se dopracujeme k ředitelskému křeslu. Tím si maximálně můžeme něco kompenzovat. Posunout se dál můžeme jen tím, že se svým problémům postavíme. Vyhrabeme je někde ze zasunutého mrazáku a prožijeme si emoční a fyzickou bolest, kterou s sebou nesou.

Teď si možná někdo řekne, jestli by takovou cestu k osobnímu rozvoji vůbec chtěl podstoupit. Zní to dost hrozně.

On by vás do toho ani nikdo neměl nutit. Já sám jsem absolvoval víc než čtyři stovky terapeutických sezení a ani na jednom mi terapeut neřekl, co mám dělat. I já si málokdy dovolím lidem říct, co by měli dělat. Nejsem agent změny. Můžu jim maximálně pomoci rozšířit sebereflexi, aby si sami uvědomili, co ve svém životě dělají špatně. Co způsobuje jejich nepohodu. 

Věděli jste, že někdy stačí i půl minuty denně, abyste se vy a vaši zaměstnanci naučili něco nového? Seduo.cz pro vás spolu se zajímavými osobnostmi připravilo na každý všední den krátké video, které vás posune v profesním i osobním životě. Pavlovi Moricovi patří „lepší pondělky“, během nichž můžete objevovat svůj potenciál. Celý playlist #pulminuta najdete tady.

To zase zní jako hrozně dlouhý proces.

To je obecný problém dnešní doby. Chceme všechno hned a instantní. Do klubu za mnou chodí rodiče a úplně vážně se mě ptají, za jak dlouho se jejich dítě naučí karate. Jestli prý stačí rok, že příští rok by ho dali na keramiku. Cesta k sebezdokonalování je dlouhá, a navíc vám nikdo neřekne, kdy se začne zúročovat. Když přehazujete hromadu uhlí, vidíte, jak ubývá a kolik vám zbývá do konce. Když se učíte meditovat, nevíte, za kolik hodin už to konečně budete zvládat. Může to trvat deset let, nebo se to může stát zítra. Ta nejistota spoustu lidí odradí s prací na sobě vůbec začít.

Jde je nějak přesvědčit, že by to zkusit měli?

Co kdyby za vámi někdo přišel a řekl: „Hele, chlape, takhle už to s tebou dál nejde a měl bys se sebou něco začít dělat.“ Co byste mu na to řekl?

Asi bych ho poslal někam.

Přesně tak. Myslím si, že by sami koučové měli zapátrat, proč v sobě nosí tendenci někoho zlepšovat. Já to dělal taky. Byl jsem hrozně urputný a chtěl za každou cenu měnit svět k lepšímu. Naštěstí jsem se dopracoval k poznání, že je lepší jen si s lidmi povídat. Nechat je, aby se sami našli v tom, co jim můžu nabídnout. Nebudu někomu cpát knihu a nutit je, aby si ji přečetli. Lepší je položit knihu otevřenou na stůl a nechat čtenáře, aby se do ní začetli sami.

Když se podívám kolem sebe, těch otevřených knih je strašná spousta. Jak mám poznat tu, která stojí za přečtení?

Ve sportu se používá hláška: Ukázaná platí. A je to tak. Já osobně jsem se vždycky chtěl učit od učitele, u kterého je zjevné, co ušel. Když se budu chtít něco dozvědět o penězích a podnikání, budu hledat pomoc u milionáře. Ideálně u takového, který se ke jmění dopracoval poctivě. Nechci, aby mě učil někdo, jehož kvalifikace spočívá v absolvovaném kurzu koučování, a jediné, co má, je diplom s ještě mokrým razítkem.

Dokážete takové rychlokouče rozpoznat?

Poznáte je podle toho, že mluví ve frázích našprtaných v příručkách: „Zkuste se teď zamyslet, čeho byste chtěl dosáhnout.“ Nebo „Rozumím tomu správně, že byste…“. Člověk, který vás má někam vést, by měl působit přirozeně. Aniž by do vás něco hučel, musí budit důvěru, že vás opravdu někam dovede. Bruce Lee říkal, že když si hledáte učitele, neměli byste věřit ničemu, co říká, a měli věřit jen polovině toho, co dělá.

To ale můžeme hledat hodně dlouho…

To jistě. Ale věřte, že se to vyplatí. Měl jsem to štěstí potkat člověka, který učil samotného dalajlámu. Myslel jsem si, že mu budu klást sto otázek. A když jsem s ním seděl v jedné místnosti, najednou se mi všechny vykouřily z hlavy. Jen díky jeho přítomnosti mi začalo být spousta věcí jasných, cítil jsem, že se na ně vlastně ani nemusím ptát.

Mimochodem – dokáže kouč žáka posunout i nad svoje vlastní kvality? Nebo je strop tam, kam se dopracoval sám?

I kdybych to měl brát jen v oblasti sportu, tak ačkoliv jsem sám dosáhl docela velkých úspěchů, mám v klubu kluky, kterým nesahám ani po kotníky. Dobrý kouč má pořád co dávat i člověku, který ho v dovednostech přerostl. On má být především dobrý v procesu učení, v identifikaci chyb. Předpokládám, že Jaromír Jágr je lepší hokejista než Marian Jelínek. Stejně se ale od něj má pořád co učit.

Existuje v osobním rozvoji vůbec nějaký strop? Nebo by měl člověk pokračovat donekonečna?

V procesu sebezdokonalování jsou dvě fáze. V jedné cítím, že se chci posouvat dál. V druhé jsem spokojen s tím, co mám. Obě jsou stejně důležité a hodnotné. Někdo hraje s klukama fotbálek třetí ligu a o víkendu si po zápase jdou sednout na pivo. Pokud mu to stačí a je v tom šťastný, absolutně nemá cenu ho přesvědčovat, že by měl usilovat o ligu druhou. Stejně jako nemůžeme někomu rozmlouvat snahu do druhé a první ligy postoupit, když po ní touží.

Může se člověk ve svých touhách mýlit?

Zažil jsem klienta, který mi na prvním sezení řekl: „Já bych chtěl, abych zase dokázal pracovat šestnáct hodin denně.“ Já na to: „Vážně chcete pracovat šestnáct hodin denně?“. A on: „Ne.“

Teď si ale představte, že by ho dostal jiný kouč a začal by ho do té šestnáctihodinové pracovní doby tlačit. Není současný trend sebezdokonalování nebezpečný?

Je. A v mnoha ohledech. Můžete se dostat do extrému, kdy vám nebude stačit miliarda na účtě, protože dvě miliardy jsou přece víc. Na druhou stranu se můžete propracovat i do pozice, kdy si uvědomíte, že mít barák se zlatými klikami je nesmysl a že auto za milion vás nikam rychleji nedoveze. V té pozici pak ale třeba zjistíte, že si přestáváte rozumět s kamarády, se ženou, že už nejste spokojení v práci. Je dobré na sobě pracovat, ale musíte si uvědomovat, že se cestou budete měnit.

No jo, ale kam bychom se tedy měli posunovat, když všude hrozí nebezpečí?

Můj trenér čchi-kung mi včera řekl zajímavou věc: „Sebenaplňující pocity dávají člověku nový rozměr svobody.“ Chci tím říct, že dokud člověk nebude v pohodě sám se sebou, tak bude pořád něco shánět. Kupovat si věci, jezdit na dovolené, hnát se za úspěchem. Když najdeme vnitřní sebenaplnění, vystačíme si naopak s málem, což je velmi osvobozující pocit.

Platí to nebezpečí i pro trenéra samotného?

Určitě. Je hrozně jednoduché nechat se strhnout úspěchem. Když se vám začne dařit, začnete přehlížet rodinu, přestáváte mít čas na rodiče, na kamarády. Kromě toho hrozí nebezpečí, že budete chtít koučovat každého. I sebe. Probírat se každou myšlenkou, analyzovat každou blbost. Sám jsem to na sobě zažil a jsem rád, že jsem měl někoho, kdo mě popleskal po hlavě a řekl mi, ať trochu uberu. V životě i ve sportu. Což mi připomíná další moudro, co mi řekl můj trenér: „Tvoje touha pomáhat světu je větší než tvoje skutečná potřeba pomáhat světu.“

Už několikrát jsme se vrátili ke sportu. Jsou zkušenosti ze sportovního tréninku použitelné v nesportovním koučování?

Určitě. V obou prostředích si lidé myslí, že cílem tréninku je být lepší. Přitom mi nikdo není schopen odpovědět na otázku, co „být lepší“ přesně znamená. Proč chodí trénovat karate? Chce zhubnout? Nebo chce, aby ho přestali šikanovat ve škole? Chce se stát mistrem republiky? Stejné otázky platí v byznysu nebo v osobním rozvoji. Abychom se začali někam posouvat, musíme nejdřív zjistit, kde stojíme, a uvědomit si, kam z toho bodu chceme směřovat a jak toho dosáhnout. Zrovna včera jsem se na tréninku žáků ptal, proč si myslí, že nedokážou zvládnout novou techniku. Co jim chybí. Oni začali házet fráze jako: „Koncentrace.“ Já na to: „A co s tím budeš dělat, abys tu koncentraci měl? Ukaž mi, jak ji získáš.“ Dlouho bylo ticho, než se ozvala jedna holka: „Musíme zpomalit, abychom měli víc času ten pohyb vnímat. “ A najednou to bylo jasné. Vstala, techniku prováděla pomalu, vnímala sama, kde v ní dělá chyby, a byla schopna je opravit. A takhle to má být. Dokud se bude koučování utápět ve frázích a prázdných kecech nabiflovaných z příruček, nikomu nepomůže. Mimo sport je to ještě daleko důležitější zásada, protože ve sportu se snadno pozná, jestli se někam posouvám. Daleko snazší je rozpoznat, že zvládám dělat naplno techniku v karate, než že umím napsat naplno e-mail.

Pořád se bavíme o koučování a seberozvoji jako o dlouhodobém procesu. Co byste ale jako kouč poradil lidem, jako jsou personalisti? Ti sice zasahují výrazně do života ostatních, ale nemají na ně z povahy své práce zdaleka tolik času.

Když přicházím do firmy na seminář, vidím, jak lidi absolutně nezajímám. Jsem pro ně další trenér na dalším semináři, který jim bude něco vyprávět, a oni si to musí odsedět. Seminář proto často začínám větou: „Zcela upřímně jste mi docela jedno, já jsem tu hlavně kvůli prachům.“ A vidím, jak najednou všichni zpozorní, protože si to samé v duchu myslí, ale nejsou zvyklí, že by s nimi ve firemním prostředí někdo mluvil na rovinu. Lidé jsou už unavení z nekonečných frází a klišé a předražených motivačních videí a korporátní kultury. Můj recept je mluvit otevřeně, dát člověku najevo, že mě zajímá, a nesnažím se s ním hrát hloupé hry. Problém je, že takový přístup lze používat jen ve firmě, která pro něj vytvoří prostředí. A to musí vycházet od šéfa a lidí na nejvyšších místech. A pozor, nemyslím tím, že bychom měli bourat firemní kultury a zavedené postupy. Měli bychom ale být upřímní a aspoň základní věci si říkat na rovinu. Jinak to bohužel nejde. Dokud spolu nezačneme mluvit upřímně, nikdy se nebudeme poslouchat.

Sdílejte
 
Spolupracují s vámi manažeři při náboru?
0