Co řeší ředitel štěstí na studijní cestě?

Michal Šrajer se už ve své firmě Inmite označoval ne za ředitele, ale za chief happiness officera. Poté, co svou firmu prodal Avastu, ve své roli „ředitele štěstí“ rok a půl pokračoval i v této mezinárodní společnosti. Teď Michal prožívá „studijní volno“ – s rodinou cestuje po světě a navštěvuje firmy, kterým na štěstí (nebo spokojenosti – chcete-li) zaměstnanců extrémně záleží.

Jaké firmy jsi doteď navštívil?

Byli jsme v Dánsku, v Nizozemí a teď jsme ve Francii. Nejvíc má vysoká očekávání naplnilo Dánsko. Měl jsem výhodu, že se tam znám s Alexem Kjerulfem, propagátorem myšlenky štěstí v práci, který mě propojil s firmou SEB Pension, ve které jsem se potkal přímo se CEO. Také jsem s Alexem, který mimochodem dorazí i na naši listopadovou konferenci Happiness At Work (Štěstí v práci) natočil podcast – první díl povídání o štěstí v práci. V Nizozemí jsem si s několika „happiness“ manažery povídal, jak u nich věci fungují, a také mě propojili s dalšími firmami.

Co bylo náplní tamních chief happiness officers?

Ti, se kterými jsem mluvil v Nizozemí, víceméně působí jako firemní konzultanti. Mají sadu cvičení a přednášek, kterými ve firmách zkoušejí prosadit téma štěstí v práci. Vycházejí z předpokladu, že ve firmě pomohou vzniknout  skupině, která se tématu štěstí v práci ujme a bude myšlenkou lepší práce skutečně žít. A to se jim opravdu daří. Součástí pak jsou i různá cvičení a hry – např. pro podporu komunikace na pracovišti.

↑záznám zde.

Co jsi při své návštěvě firmy SEB Pension zjistil?

Je to typická „kravatová“ firma, pobočka švédské korporace o několika stech lidech, která se zabývá penzijním pojištěním. Před pár lety dosahovali  dobrých čísel, potřebovali ale provést nějaké změny – odcházeli jim totiž lidé a nedařilo se jim dodržovat plány. Začali se o tom bavit s lidmi (což je pro Dány přirozenější, než že by si sedl hlouček top manažerů), a jedním ze tří směrů, které vymysleli, byla právě otázka štěstí v práci. Vznikla skupinka asi 10 lidí, kteří se tomuto tématu chtěli věnovat a s podporou CEO rozjeli nejrůznější aktivity v rámci firmy. Ta se určitě i díky tomu stala  nejoblíbenějším zaměstnavatelem svého sektoru, dosáhla nízké odchodovosti a zlepšují se jí i další čísla. Vytvořili si set nástrojů a nápadů, které ve firmě  používají – může jít o tak jednoduché věci jako nápadité oznámení probíhající dovolené, ale jedná se i o komplexnější celofiremní akce a aktivity. Mají třeba mapy pro „walking meetingy“ v okolí firmy, v rámci nichž sčítají kilometry, připravili si komunikační hry, díky kterým člověk otevře témata, o nichž by běžně v práci nemluvil nebo se v rámci celofiremních aktivit vzájemně seznamují napříč odděleními, která se běžně tolik nesetkávají. Také zavedli rozcvičku, ke které by se mohli někteří kancelářští pracovníci cítit nucení, ale oni ji nemají povinně a bylo vidět, že se na ni lidé vysloveně těší a po rozcvičce odcházejí s úsměvem a protažení. Bylo jich plné patro. Tyto nápady vznikají jednak tak, že si je někdo někde přečte a přinese do firmy, a jednak tu zapracoval právě Alex Kjerulf a jeho tým.

Nechybí ti práce?

Kompenzuju si ji stavěním hradů z písku. (směje se) Určité nutkání pracovat při setkávání s firmami mám. Teď jsem navíc dočetl knížku An Everyone Culture, která je plná hodně silných myšlenek a která ve mně probudila chuť rozjet byznys trošku jinak. Je to celkem nedávno vydaná knížka o firmách, které v ní nazývají „DDO – Deliberately Developmental Organization“. Hodně se mnou rezonuje třeba myšlenka, že krom své hlavní náplně práce má člověk zpravidla ještě práci „druhou“, nepsanou – snažit se před ostatními vypadat dobře, plnit jejich očekávání, a právě tahle druhá práce nakonec člověku zabírá víc energie a času než to, co by měl doopravdy dělat. Ale když se firmám podaří nastavit kulturu tak, že tohle není potřeba, že mohou být otevření, nemusí si na nic hrát a dokážou si přiznat chybu, stále se zlepšovat, uvědomovat si i v dospělosti nutnost růstu a vzájemně si v tom pomáhat, pak se zdá, že se začnou dít zajímavé věci.

Může nastavení lidí ale skutečně ovlivnit firma? Firma přece není nic jiného než skupina jednotlivců, kteří v ní pracují a formují ji.

To každopádně ano. Zároveň ale do hry vstupuje to, že v práci trávíme spoustu času. A právě kvůli tomu si myslím, že má smysl lidi a jejich nastavení řešit. Řešením může například být, má-li firma dobře nastavenou komunikaci a transparentnost. Ve zmíněné knížce například ukazují firmu, která měla transparentnost nastavenou na tak vysoké úrovni, že dokonce někteří nově příchozí raději odešli, protože nesnesli nemožnost mluvit o někom za jeho zády. Zájmem firem nebylo ani tak to, aby byli lidé v práci nutně v každé chvíli šťastní, ale aby v nich byl podpořen další růst, který v důsledku pomáhá byznysu i dlouhodobému pocitu štěstí. Často to znamená, že se tito lidé nacházejí v nepříjemných situacích, protože si musí občas sáhnout i na věci, o kterých se jim úplně nechce mluvit a musí vystoupit ze své komfortní zóny. Aby to fungovalo, je potřeba překročit své stíny a umět se otevřít. Ta úleva potom stojí za to.

Jsou podle tebe země, které jsi navštívil, myšlence štěstí v práci nakloněné víc než Česko?

V Holandsku jsem měl pocit, že jsou na tom stejně jako u nás, maximálně o půl kroku napřed. Nejvíc štěstí v práci řeší IT sektor, který bojuje o talenty, a snaží se pro ně práci udělat zajímavější. Zdá se, že v Dánsku mají tohle přemýšlení hluboko zakořeněné ve své kultuře. Dánům by nedávala smysl práce jen pro peníze – očekávají od ní další přidanou hodnotu. Když dánská firma hodlá řešit něco zásadního, řeší to se svými lidmi.

Do jaké firmy by ses rád podíval na to, jak tam nakládají se štěstím v práci?

Už nějakou dobu je to Next Jump – myslím, že o nich ještě uslyšíme. Až do doby, než jsem si o nich přečetl, jsem si myslel, že v souladu s myšlenkou štěstí v práci může fungovat jen firma, která je tak nastavená už od samotného začátku. Společnost Next Jump už ale existuje dlouho a až po několika letech fungování se rozhodla pro radikální změnu. Rizikem je, že takové firmě může hodně lidí odejít, nově příchozí už ale jsou pevně spojeni s novou kulturou. Rád bych se také podíval třeba do Zapposu nebo Atlassianu. Teď se ale hlavně musím soustředit na seriózní průzkum ve Francii a ve Španělsku. Slyšel jsem třeba nadšené vyprávění o Decathlonu, francouzské firmě, kterou známe i od nás, a která právě ve Francii často obsazuje top místa žebříčků nejlepších zaměstnavatelů.

Jak si takové firmy vybíráš?

Usnadňuje mi to prostředí kolem Alexe Kjerulfa a jeho firmy Woohoo, kolem níž se soustřeďuje síť partnerů z celého světa, na niž jsem napojen. Podobných „networků” i cestovatelů je ale více a snažím se s nimi být v kontaktu. Například zakladatel TINYpulse, se kterým se chystáme natáčet rozhovor, mě nadchl tím, že než firmu založil, udělal si tzv. „careercation”. Šlo o něco mezi posunem v kariéře a dovolenou: sbalil svoji manželku a dceru a odjel na rok cestovat po světě a bavit se s lidmi o tom, co a jak ve svých firmách dělají jinak. A to jsem udělal i já.

Jsi v ČR spojený s někým, s kým plánujete nějaké projekty v rámci Happiness at work?

Jednou z největších věcí je letošní konference Happiness at Work v listopadu v Praze, kde se objevím. V rámci toho chystáme také český překlad Alexovy knížky Jak být štastný od 9 do 5 (v originále Happy hour is 9 to 5). Těším se, že tu bude srozumitelná česká knížka, která je dobře stravitelná, dá se rychle přečíst a mohla by být pro lidi u nás docela motivační. V Česku existuje také malá komunita happiness manažerů, kteří tuto roli zastávají u svého zaměstnavatele a zkušenosti mezi sebou sdílí a inspirují se. Zatím jsme u nás našli 15 takových lidí a komunita dále roste, je vidět, že firmy u nás téma zajímá. Také vedeme náš web a facebookovou stránku Štěstí v práci, kam se dvěma kamarádkami píšeme nejnovější objevy a postřehy. Zájem postupně viditelně roste, téma lidi zjevně zajímá. To je, myslím, skvělá zpráva o tom, kam by budoucnost práce u nás mohla směrovat.

Lenka Mydlová, LMC

Sdílejte
 
Spolupracují s vámi manažeři při náboru?
0