Byli jsme v Dánsku, v Nizozemí a teď jsme ve Francii. Nejvíc má vysoká očekávání naplnilo Dánsko. Měl jsem výhodu, že se tam znám s Alexem Kjerulfem, propagátorem myšlenky štěstí v práci, který mě propojil s firmou SEB Pension, ve které jsem se potkal přímo se CEO. Také jsem s Alexem, který mimochodem dorazí i na naši listopadovou konferenci Happiness At Work (Štěstí v práci) natočil podcast – první díl povídání o štěstí v práci. V Nizozemí jsem si s několika „happiness“ manažery povídal, jak u nich věci fungují, a také mě propojili s dalšími firmami.
Ti, se kterými jsem mluvil v Nizozemí, víceméně působí jako firemní konzultanti. Mají sadu cvičení a přednášek, kterými ve firmách zkoušejí prosadit téma štěstí v práci. Vycházejí z předpokladu, že ve firmě pomohou vzniknout skupině, která se tématu štěstí v práci ujme a bude myšlenkou lepší práce skutečně žít. A to se jim opravdu daří. Součástí pak jsou i různá cvičení a hry – např. pro podporu komunikace na pracovišti.
Záznám zde.
Je to typická „kravatová“ firma, pobočka švédské korporace o několika stech lidech, která se zabývá penzijním pojištěním. Před pár lety dosahovali dobrých čísel, potřebovali ale provést nějaké změny – odcházeli jim totiž lidé a nedařilo se jim dodržovat plány. Začali se o tom bavit s lidmi (což je pro Dány přirozenější, než že by si sedl hlouček top manažerů), a jedním ze tří směrů, které vymysleli, byla právě otázka štěstí v práci. Vznikla skupinka asi 10 lidí, kteří se tomuto tématu chtěli věnovat a s podporou CEO rozjeli nejrůznější aktivity v rámci firmy. Ta se určitě i díky tomu stala nejoblíbenějším zaměstnavatelem svého sektoru, dosáhla nízké odchodovosti a zlepšují se jí i další čísla. Vytvořili si set nástrojů a nápadů, které ve firmě používají – může jít o tak jednoduché věci jako nápadité oznámení probíhající dovolené, ale jedná se i o komplexnější celofiremní akce a aktivity. Mají třeba mapy pro „walking meetingy“ v okolí firmy, v rámci nichž sčítají kilometry, připravili si komunikační hry, díky kterým člověk otevře témata, o nichž by běžně v práci nemluvil nebo se v rámci celofiremních aktivit vzájemně seznamují napříč odděleními, která se běžně tolik nesetkávají. Také zavedli rozcvičku, ke které by se mohli někteří kancelářští pracovníci cítit nucení, ale oni ji nemají povinně a bylo vidět, že se na ni lidé vysloveně těší a po rozcvičce odcházejí s úsměvem a protažení. Bylo jich plné patro. Tyto nápady vznikají jednak tak, že si je někdo někde přečte a přinese do firmy, a jednak tu zapracoval právě Alex Kjerulf a jeho tým.
Kompenzuju si ji stavěním hradů z písku. (směje se) Určité nutkání pracovat při setkávání s firmami mám. Teď jsem navíc dočetl knížku An Everyone Culture, která je plná hodně silných myšlenek a která ve mně probudila chuť rozjet byznys trošku jinak. Je to celkem nedávno vydaná knížka o firmách, které v ní nazývají „DDO – Deliberately Developmental Organization“. Hodně se mnou rezonuje třeba myšlenka, že krom své hlavní náplně práce má člověk zpravidla ještě práci „druhou“, nepsanou – snažit se před ostatními vypadat dobře, plnit jejich očekávání, a právě tahle druhá práce nakonec člověku zabírá víc energie a času než to, co by měl doopravdy dělat. Ale když se firmám podaří nastavit kulturu tak, že tohle není potřeba, že mohou být otevření, nemusí si na nic hrát a dokážou si přiznat chybu, stále se zlepšovat, uvědomovat si i v dospělosti nutnost růstu a vzájemně si v tom pomáhat, pak se zdá, že se začnou dít zajímavé věci.
To každopádně ano. Zároveň ale do hry vstupuje to, že v práci trávíme spoustu času. A právě kvůli tomu si myslím, že má smysl lidi a jejich nastavení řešit. Řešením může například být, má-li firma dobře nastavenou komunikaci a transparentnost. Ve zmíněné knížce například ukazují firmu, která měla transparentnost nastavenou na tak vysoké úrovni, že dokonce někteří nově příchozí raději odešli, protože nesnesli nemožnost mluvit o někom za jeho zády. Zájmem firem nebylo ani tak to, aby byli lidé v práci nutně v každé chvíli šťastní, ale aby v nich byl podpořen další růst, který v důsledku pomáhá byznysu i dlouhodobému pocitu štěstí. Často to znamená, že se tito lidé nacházejí v nepříjemných situacích, protože si musí občas sáhnout i na věci, o kterých se jim úplně nechce mluvit a musí vystoupit ze své komfortní zóny. Aby to fungovalo, je potřeba překročit své stíny a umět se otevřít. Ta úleva potom stojí za to.
V Holandsku jsem měl pocit, že jsou na tom stejně jako u nás, maximálně o půl kroku napřed. Nejvíc štěstí v práci řeší IT sektor, který bojuje o talenty, a snaží se pro ně práci udělat zajímavější. Zdá se, že v Dánsku mají tohle přemýšlení hluboko zakořeněné ve své kultuře. Dánům by nedávala smysl práce jen pro peníze – očekávají od ní další přidanou hodnotu. Když dánská firma hodlá řešit něco zásadního, řeší to se svými lidmi.
Už nějakou dobu je to Next Jump – myslím, že o nich ještě uslyšíme. Až do doby, než jsem si o nich přečetl, jsem si myslel, že v souladu s myšlenkou štěstí v práci může fungovat jen firma, která je tak nastavená už od samotného začátku. Společnost Next Jump už ale existuje dlouho a až po několika letech fungování se rozhodla pro radikální změnu. Rizikem je, že takové firmě může hodně lidí odejít, nově příchozí už ale jsou pevně spojeni s novou kulturou. Rád bych se také podíval třeba do Zapposu nebo Atlassianu. Teď se ale hlavně musím soustředit na seriózní průzkum ve Francii a ve Španělsku. Slyšel jsem třeba nadšené vyprávění o Decathlonu, francouzské firmě, kterou známe i od nás, a která právě ve Francii často obsazuje top místa žebříčků nejlepších zaměstnavatelů.
Usnadňuje mi to prostředí kolem Alexe Kjerulfa a jeho firmy Woohoo, kolem níž se soustřeďuje síť partnerů z celého světa, na niž jsem napojen. Podobných „networků” i cestovatelů je ale více a snažím se s nimi být v kontaktu. Například zakladatel TINYpulse, se kterým se chystáme natáčet rozhovor, mě nadchl tím, že než firmu založil, udělal si tzv. „careercation”. Šlo o něco mezi posunem v kariéře a dovolenou: sbalil svoji manželku a dceru a odjel na rok cestovat po světě a bavit se s lidmi o tom, co a jak ve svých firmách dělají jinak. A to jsem udělal i já.
Jednou z největších věcí je letošní konference Happiness at Work v listopadu v Praze, kde se objevím. V rámci toho chystáme také český překlad Alexovy knížky Jak být štastný od 9 do 5 (v originále Happy hour is 9 to 5). Těším se, že tu bude srozumitelná česká knížka, která je dobře stravitelná, dá se rychle přečíst a mohla by být pro lidi u nás docela motivační. V Česku existuje také malá komunita happiness manažerů, kteří tuto roli zastávají u svého zaměstnavatele a zkušenosti mezi sebou sdílí a inspirují se. Zatím jsme u nás našli 15 takových lidí a komunita dále roste, je vidět, že firmy u nás téma zajímá. Také vedeme náš web a facebookovou stránku Štěstí v práci, kam se dvěma kamarádkami píšeme nejnovější objevy a postřehy. Zájem postupně viditelně roste, téma lidi zjevně zajímá. To je, myslím, skvělá zpráva o tom, kam by budoucnost práce u nás mohla směrovat.
Lenka Mydlová, LMC